Jdi na obsah Jdi na menu
 


Stopou strejdy Šeráka 2007

2. 1. 2008

Do Lipové jsme dorazili už autím, takže to byla pohodka. Čekal nás opět rautík, ale byli jsme ospalí, tak jsme rychle zalehli. Ráno na veterinární přejímce Enča předváděla, že je utajený pitbul a chtěla sežrat všechny okolostojící pejsky, ale nikdo jí na to neskočil. A už šup na start. Startovali jsme mezi prvními, takže pohodka. Hned po ránu nám Gejza připravil nejlepší pošušňání, a to výstup na Šerák (1315m). Stoupání bylo bezva, otvíraly se před námi výhledy, objevoval se sníh a s rostoucí výškou začínalo mrznout. Na Chatě na Šeráku (1325m) jsme si dali razítko a šup z kopce dolů. Klesání bylo o něco horší a docela nekonečné. Ale nebyli jsme na to sami, přidal se k nám Honza s Ritou, Boudička se Stormym a Mařenka...

Tak jsme pokračovali dále. Postupně jsme se přidali k Julči s Markem, Mirkovi s Ambrou, Monice s Cilkou a s nimi prošli Rejvízskou rezervací (39,5km) Obrazek

Postupně se začalo stmívat a začali jsme hledat místo na bivak. Zůstali s námi Marek, Julča a Aida a Broňova Ajka a protože itinerář zmiňoval seník (44,5km), dlouho jsme neváhali a vydali se k němu. Byl obsazen Bárou a Mařenou, ale protože to jsou dítka skromná, neváhali se s námi rozdělit. Ještě pořádně ustlat a vyrovnat hromady sena, nakrmit psy a hurá do hajan. Enča spala jako dřevo (byl to její první trek a táhla jak mamut celou cestu, holka statečná), ale princezna na hrášku Molča celou noc nevěděla, jestli chce spát ve spacáku nebo v seně, tak pokvíkávala a pořád mně budila.

Ráno jsme se probudili do zamračeného deštivého dne a protože není o co stát, Jirka rozumně usoudil, že si ještě pospíme. O hoďku později už ale byl čas vyrazit, Julča nám zazpívala o sluníčku, s jejím typickým úsměvem zavolala, že nás má moooc ráda a mohli jsme vyrazit na cestu, zabalení do pláštěnek.

No šlo se mi docela hnusně. Všechno mokré, nálada pod psa a i Molís se tvářila zhnuseně. Proto jsme se pod odporně příkrou zamlženou sjezdovkou, že nebylo vidět konec, rozhodli, že končíme (51,5km). Zavolali jsme si odvoz a za 2 hoďky byli v táboře, promrzlí a mokří na kost.

Večer jsme se rozloučili s Gejzou, který nás nechtěl pustit, ale musela jsem hned na to na zkoušku, tak nám nic jiného nezbývalo.

Toto byl první závod, který jsme nedokončili. Holt deštivé počasí není nic pro nás.